Eliška
a robot Blip
a robot Blip
Pohádka na míru · CzechAI
Listovat knížkou
Eliška se jednoho rána probudila a u okna seděl malý robot s kočičíma ušima. Jeho stříbrné tělo se třpytilo ve slunečním světle a modré oči na ni přívětivě mrkly. Eliška se nezalekla — cítila, že tohle setkání bylo souzeno.
„Jmenuji se Blip," pípnul robot tichým hlasem. Eliška se usmála a natáhla ruku. Blip ji přivonoval kovovým nosem a začal přást. Ten zvuk byl teplý, klidný a laskavý — jako sluneční paprsek na tváři.
Spolu se vydali na dobrodružství do zahrady. Blip dokázal čichat každou květinu a říkat její jméno. „Toto je fialka," řekl a zamrkal modrýma očima. „A ta žlutá je slunečnice — jako ty, Eliško."
Když přišel déšť, Blip otevřel malý deštníček skrytý v zádech. Stáli spolu pod ním a sledovali, jak kapky tančí na loužích. Eliška se smála a Blip přidával hudbu — tiché ťukání v rytmu deště.
Blip uměl zpívat. Když byla Eliška smutná, zazpíval tichounkou melodii a ona cítila, jak se jí srdce zahřívá. Písnička neměla slova — jen zvuky jako vítr v korunách stromů.
Jednou se Blip ztratil v parku. Eliška ho hledala s očima plnýma slz, ale pak ho našla — seděl pod dubem a hrál si s malým chlapcem, který se smál ze všech sil. Blip byl kamarád všech.
Blip byl nejlepší v počítání hvězd. Každý večer sedávali na terase a on šeptem počítal: „Jedna, dvě, tři…" Eliška vždy usnula dřív, než dořekl. A to bylo dobře — sen je nejlepší konec dne.
Jednoho dne si Eliška poranila koleno. Blip z malé kapsy vytáhl náplast a přiložil ji opatrně, míchal přitom malýma kovovýma ručičkama. „Bude to dobré," zašeptal. A bylo.
Na Eliščiny narozeniny Blip zatančil celý večer. Jeho nožičky klapaly v rytmu a oči svítily do taktu hudby. Všichni hosté se smáli radostí. Byl to nejkrásnější tanec, jaký kdy viděli.
Večer, než Eliška usnula, Blip se přitulil k polštáři. Světla v jeho očích ztmavla na hebkou modř. „Jsi moje nejlepší kamarádka," zašeptal. Eliška se usmála a zavřela oči — věděla, že není sama.