Personalizovaná knížka · landscape
Eliška a jednorožec Duháček
↓ listuj dolů ↓
Bylo krásné slunečné ráno a Eliška si hrála na kraji zahrady. Motýli tančili nad květinami a ptáčci zpívali svou nejveselejší písničku. „Maminko, můžu se jít podívat na louku?" zavolala Eliška k oknu. „Dobře, zlatíčko, ale nechoď daleko a dávej na sebe pozor," usmála se maminka a zamávala jí.
Eliška si nasadila svůj oblíbený slaměný klobouček a rozběhla se po pěšince mezi sedmikráskami. Tráva ji šimrala na nohou a všude voněly kytičky. Najednou se zastavila. Odněkud z vysoké trávy se ozval tichý, smutný povzdech. „Co to bylo?" podivila se Eliška a zaposlouchala se.
Opatrně, krůček za krůčkem, se přiblížila a rozhrnula stébla trávy. To, co uviděla, jí vyrazilo dech. Před ní stál malý jednorožec. Byl ale celý šedý — jako obláček těsně před deštěm. Neměl žádné barvy, žádný lesk, jen smutné velké oči.
„Ahoj," zašeptala Eliška co nejjemněji, aby ho nevylekala. „Ty jsi nějaký smutný. Co se ti stalo?" Jednorožec pomalu zvedl hlavičku a v očích se mu zaleskla malá slzička. „Jmenuju se Duháček," řekl tichým hláskem, který se trošku třásl. „Ale podívej se na mě… já svoji krásnou duhu ztratil. Jsem celý šedý a smutný."
Eliška si k němu beze strachu přisedla do měkké trávy. „Neboj se, Duháčku," řekla a pohladila ho po chladné hřívě. „Já jsem Eliška. A víš co? Nenechám tě v tom samotného." Jednorožec se k ní nesměle přitulil, jako by hledal teplo. Poprvé za celý dlouhý den se maličko, ale opravdově usmál. A Eliška v tu chvíli věděla, že právě začíná něco kouzelného a moc důležitého.
„Pověz mi všechno od začátku," poprosila Eliška a pohodlně se usadila vedle Duháčka. „Když budeš vyprávět, třeba společně přijdeme na to, jak ti pomoct." Jednorožec se zhluboka nadechl a začal.
„Kdysi jsem zářil všemi barvami duhy," vyprávěl tiše. „Měl jsem červenou jako máky, oranžovou jako západ slunce, žlutou jako sluníčko, zelenou jako lístky, modrou jako nebe, indigovou jako noc a fialovou jako květy zvonků. Byl jsem nejbarevnější jednorožec z celé Duhové země." Na chvilku se odmlčel a smutně sklopil hlavu.
„Ale jednou v noci přišla velká studená šedá mlha," pokračoval a otřásl se. „Byla tichá a zákeřná. Obalila mě celého a když se ráno rozplynula, moje barvy byly pryč. Odnesla je daleko, do sedmi koutů Duhové země, a schovala je tam." Slzička mu skanula po tvářičce. „A bez svých barev se nemůžu vrátit domů. Nikdo by mě tam nepoznal."
Eliška ho pozorně poslouchala a srdíčko ji z toho zabolelo. „A kde je ta Duhová země?" zeptala se. Duháček ukázal růžkem k dalekému obzoru, kde se modraly kopce. „Támhle za těmi kopci. Sedm barev je ukrytých na sedmi kouzelných místech. Ale já sám bych se bál. A sám bych je nikdy nenašel."
Eliška najednou vyskočila na nohy, oči jí zářily odhodláním. „Tak je najdeme spolu!" řekla pevně. „Ty a já. Půjdeme od místa k místu a posbíráme všech sedm barev. Uvidíš, že to zvládneme!" Duháček nevěřícně zamrkal. „Opravdu… opravdu bys šla se mnou na tak dlouhou cestu?" „Jasně že ano!" usmála se Eliška a podala mu ruku. „Od toho přece kamarádi jsou." Duháček se poprvé zvesela, srdečně zasmál. „Děkuju ti, Eliško. Moc." A tak se ti dva vydali na cestu za ztracenou duhou.
Eliška a Duháček vyšli po klikaté pěšince, která je vedla mezi zelenými kopci. Sluníčko je hřálo na tvářích, vánek jim čechral vlasy a hřívu a pestrobarevní motýli je vesele doprovázeli. „Kterou barvu najdeme jako první?" ptala se Eliška zvědavě. Duháček přivřel oči a zavětřil ve vzduchu. „Červenou," řekl nakonec. „Cítím ji támhle daleko, za tou velkou loukou. Voní jako máky."
Šli a šli, povídali si a cesta jim rychle ubíhala. Vyprávěli si o hvězdách, o Eliščině mamince, o tom, jaké to bude, až bude duha zase celá. Když je spolu, není žádná cesta dlouhá.
Po chvíli došli k malému bublajícímu potůčku. Voda přes něj vesele skákala po kamíncích. „Jejda," zastavil se Duháček. „Já se bojím, že spadnu do vody." Eliška se usmála. „Neboj se, přenesu tě." Opatrně vzala malého jednorožce do náruče. Byl lehoučký jako pírko a jeho srst byla měkká. Krok za krokem přešla po velkých plochých kamenech na druhý břeh a jemně Duháčka postavila do trávy.
„Ty jsi ale statečná a silná," pochválil ji Duháček s obdivem. „Vůbec ses nebála." „A ty jsi zase hodný a milý," odpověděla Eliška a poplácala ho po hřbetě. „Uděláme spolu skvělý tým." Duháček se hrdě napřímil, jako by mu ta slova dodala odvahu.
Šli dál a cestička je vedla přes kopeček. A když vyšli až úplně nahoru, oběma se zatajil dech. Před nimi se rozprostírala obrovská louka — a byla celá červená! Vlnila se ve větru jako rudé moře. „Jsme tady! Cítím to! První barva je tam!" vykřikl Duháček nadšeně a poskočil radostí. Eliška se zhluboka nadechla vůně kytiček. Jejich velké dobrodružství právě doopravdy začínalo.
Louka byla plná červených vlčích máků, které se něžně houpaly ve větru. Uprostřed té rudé krásy zářil malý červený plamínek — jasný jako jiskřička ohýnku. „Tam je moje první ztracená barva!" radoval se Duháček. Ale kolem plamínku poletovali velcí, hlasitě bzučící čmeláci a přísně hlídali.
Duháček couvl a schoval se Elišce za nohy. „Já… já se jich bojím," zašeptal a třásl se. „Jsou tak velcí a bzučí." Eliška si k němu klekla a podívala se mu do očí. „Víš, Duháčku, to je úplně v pořádku, že se bojíš," řekla laskavě. „Odvaha totiž není, když se nebojíš vůbec. Odvaha je, když se bojíš, ale uděláš to i tak. A hlavně — půjdeme tam spolu, krok za krokem."
Vzala Duháčka jemně za hřívu a pomaličku se blížili k plamínku. Čmeláci se rozbzučeli ještě hlasitěji a začali kroužit kolem nich. Duháček by nejraději utekl, ale Eliška zůstala klidná. „Milí čmeláčci," řekla vlídně a zřetelně, „my vám vůbec nechceme ublížit. Jen si vezmeme zpátky Duháčkovu ztracenou barvu, aby se mohl vrátit domů. Pustíte nás, prosím?"
A stalo se něco kouzelného. Čmeláci, jako by rozuměli každému slovu, přestali zlobit a poslušně poodletěli stranou. Udělali kolem plamínku volnou cestičku. „Vidíš?" usmála se Eliška na Duháčka. „Když poprosíš hezky, svět ti často pomůže."
Duháček se zhluboka nadechl, sebral všechnu odvahu a natáhl svůj růžek až k plamínku. Jakmile se ho dotkl, stalo se to! Jeden pramínek jeho hřívy zrůžověl a pak se rozzářil krásnou jasně červenou barvou. „Podívej, Eliško! Podívej! Mám svoji první barvu!" poskakoval Duháček radostí kolem dokola. Eliška nadšeně zatleskala. „Vidíš? Byl jsi moc statečný. Zvládl jsi to!" A plni radosti se vydali hledat barvu druhou.
Za dalším kopcem našli krásný ovocný sad. Byl plný stromů obtěžkaných oranžovými pomeranči a mandarinkami a sladká vůně se linula všude kolem. Ve větvích poletovali veselí ptáčci a zpívali. „Cítím tu oranžovou barvu, je někde blízko," zavětřil Duháček a rozhlížel se.
A opravdu — vysoko na nejvyšším stromě, úplně na špičce koruny, zářil malý oranžový sluneční paprsek. „Támhle je!" ukázala Eliška. Ale hned posmutněla. „Jenže je to strašně vysoko. Tam se nedostaneme." Duháček zklamaně sklopil uši.
Eliška se ale nevzdávala a pořádně se rozhlédla kolem. Na jedné větvi uviděla malou rezavou veverku, jak si čistí ocásek. „Ahoj, veverko!" zavolala mile. „Prosím tě, nepomohla bys nám? Tam nahoře je Duháčkova ztracená barva a my se k ní nemůžeme dostat." Veverka naklonila hlavičku, chvíli přemýšlela a pak vesele zavrtěla ocáskem. „Ráda pomůžu!"
Hbitě, jako blesk, vyšplhala po kmeni až úplně nahoru. Opatrně vzala oranžový paprsek do pacek a šup — pustila ho dolů. Paprsek se snesl vzduchem a přistál přímo Duháčkovi k nohám. „Podařilo se!" zajásala Eliška.
„Moc ti děkujeme, veverko!" volali oba. Duháček se dotkl růžkem paprsku a druhý pramínek jeho hřívy se rozzářil sytě oranžovou barvou, jako západ slunce. Zasmál se přitom tak nakažlivě a šťastně, že se rozesmála i Eliška a nakonec i veverka.
„Víš co jsem se dneska naučil?" řekl Duháček. „Že když si lidi a zvířátka navzájem pomáhají, všechno jde mnohem líp." „A že je u toho spousta legrace!" dodala Eliška se smíchem. Veverka jim za odměnu přinesla šťavnaté jablíčko a všichni tři se o něj rozdělili. Pak se s veverkou rozloučili a plni dobré nálady pokračovali dál. Duha se pomaličku vracela k životu.
Cesta je zavedla na obrovské pole zlatých slunečnic. Byly tak vysoké, že přerostly i Elišku, a jejich velké květy se otáčely za sluníčkem. Bylo to jako procházet zlatým lesem. „Tady někde bude žlutá barva," řekl Duháček a rozhlížel se mezi stébly.
Vtom uslyšeli tichoučké naříkání. Mezi slunečnicemi poletovala malá včelka a smutně bzučela. „Copak je ti, včeličko?" zeptala se Eliška starostlivě. „Ztratila jsem cestu domů," plakala včelka. „Létám a létám, ale nemůžu najít svůj úl. A začíná se stmívat." Eliška se na Duháčka podívala. „Musíme jí pomoct," řekla. „Určitě," přikývl Duháček.
Jednorožec zvedl svůj kouzelný růžek vysoko do vzduchu a soustředil se. Růžek se rozzářil a ukázal směr. „Tvůj úl je tamhle, za tou velkou vrbou u potoka," řekl včelce. Včelka radostí až poskočila ve vzduchu. „Děkuju, děkuju! Už vidím cestu!" A protože byla moc vděčná, prozradila jim tajemství: „Vaše žlutá barva, kterou hledáte, je schovaná v srdíčku té úplně největší slunečnice uprostřed pole."
Eliška se rozběhla k obrovské slunečnici, postavila se na špičky a jemňoučce, aby jí neublížila, rozhrnula okvětní lístky. A vevnitř — opravdu! — zářil malý žlutý sluníčkový korálek, teplý jako paprsek. „Mám ho!" zaradovala se a podala korálek Duháčkovi.
Jednorožec se ho dotkl a třetí pramínek jeho hřívy se rozzářil zlatě žlutou barvou, jasnou jako slunce v poledne. „Získali jsme barvu, protože jsme pomohli kamarádce v nouzi," řekl Duháček dojatě a díval se, jak včelka spokojeně odlétá domů. „Přátelství a pomoc druhým — to je asi to nejsilnější kouzlo ze všech," usmála se Eliška. Chytili se a šli dál, plní dobré nálady a s duhou, která už byla ze tří sedmin hotová.
Před Eliškou a Duháčkem se rozprostřel hluboký zelený les. Vysoké stromy tiše šuměly, jejich koruny šeptaly ve větru a měkký mech pod nohama byl jako zelený polštář. Bylo tu příjemné šero a chládek. „Někde tady je schovaná zelená barva," řekl Duháček, ale hlas mu znejistěl. „Jenže ten les je tak hustý a velký. Kam se máme vydat? Určitě zabloudíme."
Eliška se zastavila a chvíli přemýšlela. „Víš co, Duháčku?" řekla nakonec tiše. „Někdy, když nevíme kudy, je nejlepší se na chvilku zastavit, ztišit se a jenom naslouchat." Sedli si tedy do měkkého mechu, zavřeli oči a byli úplně potichu. Neříkali nic, jen dýchali a poslouchali.
A v tom tichu, když přestali mluvit, to najednou uslyšeli — někde nedaleko tiše, křišťálově zvonila voda. Ťin, ťin, ťin. „Slyšíš to?" zašeptala Eliška. „Pojďme za tím zvukem." Opatrně vstali a šli za tím jemným zvoněním hlouběji do lesa.
Zvuk je dovedl k maličké kouzelné studánce ukryté mezi kořeny starého stromu. Voda v ní byla čistá jako sklo a na její hladině plavala zářivá zelená lekníková barva, jemná jako první jarní lísteček. „Tady je!" vydechla Eliška šťastně.
Klekla si k vodě a velmi opatrně nabrala zelenou barvu do dlaní. Držela ji jako vzácný poklad a podala ji Duháčkovi. Jednorožec se jí dotkl a čtvrtý pramínek jeho hřívy se zazelenal jako svěží jarní lístek. Celý les kolem nich najednou zašuměl silněji, jako by jim tleskal a radoval se s nimi.
„Naučil jsem se, že někdy stačí být jen chvilku potichu a pozorně naslouchat," řekl Duháček moudře. „Klid a ticho jsou taky svým způsobem kouzlo." Eliška přikývla. Ještě chvilku poslouchali zpěv ptáčků nad hlavami a pak se vydali dál — vstříc barvě modré.
Les se pomalu rozestoupil a Eliška s Duháčkem došli k obrovskému modrému jezeru. Hladina se třpytila ve slunci a byla tak rozlehlá, že na druhý břeh skoro nebylo vidět. „Moje modrá barva je až tam, na druhé straně," řekl Duháček a znejistěl. „Ale já… já neumím plavat. A ta voda je tak hluboká."
Voda se lehce čeřila a Duháčkovi připadala trošku strašidelná. Zrovna když si nevěděli rady, vynořila se z jezera veliká hodná želva se stříbřitým krunýřem. „Dobrý den, poutníci," usmála se. „Slyšela jsem, že potřebujete na druhý břeh. Ráda vás převezu na svém krunýři. Ale musíte mi věřit a sedět úplně klidně, ať se nepřevrhneme."
Duháček se zachvěl a přešlápl. „A co když spadnu do té hluboké vody?" zeptal se ustrašeně. Eliška ho pohladila a podívala se mu do očí. „Já tě podržím, Duháčku," slíbila pevně. „Nepustím tě ani na chviličku. Ale musíš mi věřit a nebát se. Zvládneme to spolu."
Duháček se zhluboka, roztřeseně nadechl. Chvíli váhal a pak — protože Elišce věřil — se odhodlaně vyškrábal želvě na krunýř. Eliška vylezla za ním a pevně, ale něžně ho objala oběma rukama. „Držím tě," zašeptala mu do ucha. Želva se pomalu a opatrně odrazila od břehu.
Plavali přes celé jezero. Duháček nejdřív mačkal oči strachy, ale Eliščino objetí bylo teplé a bezpečné. Postupně se uklidnil, otevřel oči a začal si užívat pohled na třpytivou vodu a mráčky na obloze. A ani jednou nespadl — Eliška ho držela celou cestu.
Když přistáli na druhém břehu, Duháček se dotkl modré vlnky u břehu a pátý pramínek jeho hřívy zmodral jako čisté letní nebe. „Věřil jsem ti — a povedlo se to!" zajásal a poskakoval po pláži. „Vůbec jsem nespadl!" „Vidíš?" usmála se Eliška. „Když věříš kamarádovi, dodá ti to odvahu i tam, kde by ses sám bál." Poděkovali hodné želvě a spokojeně pokračovali dál.
Mezitím se den nachýlil a pomalu se stmívalo. Nad hlavami Elišky a Duháčka se rozprostřelo tmavě modré, skoro fialové nebe — bylo plné třpytivých hvězd, jakých Eliška ještě nikdy tolik neviděla. „Někde tam nahoře je moje indigová barva," řekl Duháček a zadíval se ke hvězdám. „Ale jak bychom se k ní kdy dostali? Je tak vysoko."
Byla tma a oba byli po dlouhém dni trošku unavení. Vtom se kolem nich začaly slétat malé zářivé tečky — světlušky! Bylo jich čím dál víc a jemně blikaly ve tmě jako malé lucerničky. „Ahoj, světlušky," zašeptala Eliška okouzleně. „Vy jste tak krásné."
Světlušky poletovaly kolem nich a pak se všechny slétly dohromady. Vytvořily zářivou cestičku, která vedla vzhůru k obloze. „Zavřete oči a přejte si to nejdůležitější," zašuměly světlušky tichým, laskavým hláskem. Eliška i Duháček zavřeli oči. Eliška si přála, aby byl Duháček zase šťastný, a Duháček si přál, aby byla jeho duha zase celá.
A když oči zase otevřeli, dělo se to! Po zářivé cestičce ze světlušek se k nim pomalu snášela jedna jediná hvězdička — a byla barvy indigo, temně modrofialová a nádherná. Snesla se až k Duháčkovi. Jednorožec se jí opatrně dotkl růžkem a šestý pramínek jeho hřívy se zabarvil hlubokou indigovou barvou, jako noční obloha.
„Víš, co jsem pochopil?" řekl Duháček tiše a díval se na hvězdy. „Že i v té největší tmě se dá najít světýlko. Stačí nepřestat doufat a věřit, že bude líp." Eliška ho pohladila po hřívě. „A stačí mít vedle sebe kamaráda, který ti posvítí na cestu," dodala jemně. Světlušky jim ještě chvíli svítily na pěšinku a pak jim zamávaly svými světýlky na rozloučenou. Zbývala už jen jediná barva — fialová.
Blížilo se ráno a nebe začínalo světlat. Eliška a Duháček došli k úpatí vysoké hory, která se celá leskla a třpytila jako obrovský fialový ametyst. Byla tak krásná, že se na ni museli chvíli jen dívat. „Poslední barva, ta fialová, je až úplně na vrcholu," řekl Duháček. Cesta nahoru ale byla dlouhá, strmá a kamenitá.
Šplhali a šplhali. Sluníčko pomalu vycházelo a hřálo je do zad. Ale hora byla vysoká a Duháček byl po celém dlouhém dni a noci hodně unavený. Asi v polovině cesty se zastavil a sklopil hlavu. „Já už nemůžu, Eliško," posteskl si. „Nohy mě bolí a je to strašně daleko. Nikdy tam nedojdeme."
Eliška si k němu klekla a jemně mu zvedla bradu. „Já vím, že jsi unavený. Já jsem taky," řekla laskavě. „Ale podívej se dolů, jak úžasně daleko jsme už došli! Sebrali jsme šest barev — červenou, oranžovou, žlutou, zelenou, modrou i indigovou! Zbývá poslední. To přece nevzdáme kousek před cílem, viď?" Vzala Duháčka za kopýtko. „Půjdeme pomaličku. Kousek po kousku. A když bude potřeba, odpočineme si. Ale nevzdáme to."
Ta slova dodala Duháčkovi novou sílu. Zhluboka se nadechl, napřímil se a šel dál. Krok za krokem, pomalu, ale vytrvale stoupali výš a výš. A když už si mysleli, že to nedají, najednou vyšli až úplně na vrchol.
Tam, na samém vršku hory, v prvních ranních paprscích, ležel zářivý fialový krystal snů. Byl nádherný. Duháček se ho unaveně, ale šťastně dotkl svým růžkem — a sedmý, poslední pramínek jeho hřívy se rozzářil sytě fialovou barvou.
A v tu chvíli se stalo něco nádherného. Celá jeho hříva se najednou rozsvítila všemi sedmi barvami zároveň! „Duháčku! Ty… ty celý záříš!" vykřikla Eliška a rozplakala se štěstím. Jednorožec se podíval do lesklého krystalu a nevěřil vlastním očím. Jeho krásná duha se vrátila. „Dokázali jsme to, Eliško! Máme všechny barvy!"
Zrovna když se Eliška a Duháček objímali a radovali z navrácené duhy, ochladilo se. Sluníčko se schovalo a odnikud se přihnala studená, plíživá šedá mlha. Byla tichá a lezavá a valila se přímo k nim. „To je ONA!" zděsil se Duháček a couvl. „To je ta šedá mlha, co mi vzala všechny barvy!"
Mlha se plazila blíž a blíž a kudy prošla, tam všechno zešedlo. Natahovala se po Duháčkově hřívě a jeho krásné barvy začaly slábnout a blednout. Duháček se roztřásl po celém těle. „Ona mi je zase vezme," naříkal zoufale. „Všechno to bylo zbytečné. Nezvládneme to. Já to vzdávám." Chtěl se schoulit do klubíčka a jenom čekat, až přijde o všechno.
Ale Eliška ho pevně, ze všech sil objala a nepustila. „Ne, Duháčku! To nedovolím!" řekla odhodlaně. „Došli jsme spolu takovou dlouhou cestu a já tě téhle mlze nedám." Podívala se mu zblízka do vyděšených očí. „Poslouchej mě dobře. Tvoje barvy nejsou jen na tvé hřívě. Ty pravé barvy máš uvnitř, v sobě!"
„Jak to myslíš?" zašeptal Duháček. „No přece takhle," řekla Eliška vřele. „Červená je tvoje odvaha, když ses postavil čmelákům. Oranžová je radost, když ses smál s veverkou. Žlutá je přátelství, když jsi pomohl včelce. Zelená je klid, modrá důvěra, indigová naděje a fialová jsou tvoje sny. Tyhle barvy máš v srdíčku — a ty ti žádná mlha vzít nemůže!"
Duháček se zaposlouchal do jejích slov a přestal se třást. Zavřel oči a vzpomněl si na máky, na slunečnice, na hodnou želvu, na světlušky. Vzpomněl si, jak byl statečný a jak měl kamarádku Elišku. A najednou začal zářit — nejdřív slabě, pak čím dál silněji, až se rozzářil jasněji než kdy předtím. Jeho světlo bylo tak teplé a mocné, že se studená šedá mlha lekla, zasyčela a rozplynula se v nic. Byli volní.
Když se poslední zbytky šedé mlhy rozplynuly, obloha nad fialovou horou se rozzářila jako nikdy předtím. A pak — z Duháčkovy zářivé hřívy najednou vytryskla obrovská duha! Klenula se přes celičké nebe, od jednoho obzoru k druhému, ve všech sedmi nádherných barvách. Byla to ta nejkrásnější a největší duha, jakou kdy Eliška v životě viděla.
„Podívej! Podívej se na to, Duháčku! Dokázali jsme to!" smála se Eliška, poskakovala a tleskala radostí. Duháček se šťastně rozběhl kolem ní v kruhu, hříva mu vlála všemi barvami a za ním zůstávala zářivá barevná stopa. „Já jsem zase celý! Zase mám svoji duhu!"
Doběhl k Elišce, zastavil se a podíval se na ni vděčnýma očima. „Tohle všechno je díky tobě, Eliško," řekl dojatě. „Bez tebe bych nikdy nesebral odvahu. Bez tebe bych to už dávno vzdal. Zachránila jsi mě." Eliška zavrtěla hlavou a usmála se. „Ne, Duháčku. Nezachránila jsem tě já sama. Zvládli jsme to spolu — ty a já. A to je právě ta největší síla přátelství."
Objali se a chvíli jen tak tiše stáli na vrcholu hory a dívali se na tu nádheru nad hlavami. Bylo jim spolu krásně a klidno. Duha zářila tak jasně a tak daleko, že ji bylo vidět přes všechny kopce — až úplně dolů, do Eliščiny zahrady u domečku.
„Je čas, aby ses vrátila domů, Eliško," řekl Duháček po chvíli jemně. „Maminka už tě určitě vyhlíží a měla by o tebe starost." Elišce se trošku sevřelo srdíčko. „Ale mám pro tebe ještě jedno poslední kouzlo na rozloučenou," dodal Duháček s tajemným úsměvem. Přiložil svůj zářivý růžek k duze — a ta se pomaličku, jako hedvábná stuha, snesla dolů až k jejich nohám.
Z veliké duhy se stal zářivý barevný most. Klenul se od vrcholu fialové hory, přes všechny kopce, potoky i lesy, až dolů k Eliščině zahradě. „Tudy se dostaneš domů rychle a bezpečně," řekl Duháček. Eliška opatrně vykročila a postavila se na barevný most. Byl měkoučký a hebký jako obláček a příjemně pod nohama hřál. Vůbec se nebála, že by spadla.
Než ale udělala první krok, otočila se k Duháčkovi. V očích měla naději. „A nepůjdeš se mnou?" zeptala se tichoučce. „Mohli bychom si spolu hrát každý den. Maminka by tě měla určitě ráda." Duháček se smutně, ale laskavě usmál a jemně zavrtěl hlavou. „Ne, Eliško. Moje místo je tady, v Duhové zemi. Musím se starat o duhu, aby na oblohu svítila pro všechny děti na světě."
Elišce ukápla slzička. Duháček k ní přistoupil a přiložil svůj teplý růžek přímo k jejímu srdíčku. „Ale neboj se a nebuď smutná," řekl konejšivě. „Nebudeme spolu nikdy doopravdy daleko. Kdykoli se ti zasteskne, podívej se na oblohu. A když tam uvidíš duhu, budu to já — jak ti z Duhové země mávám a myslím na tebe."
Eliška ho ještě naposledy pořádně, ze všech sil objala. „Budeš mi hrozně chybět, Duháčku," zašeptala. „Ty mně taky, moje statečná kamarádko," odpověděl jednorožec dojatě. „Ale to nevadí. Praví kamarádi zůstávají kamarády navždycky, i když jsou od sebe daleko. Přátelství totiž vzdálenost nezná."
Eliška si otřela slzičku, statečně se usmála a vykročila po duhovém mostě dolů. Šla lehce, jako by tančila po obláčcích. V polovině cesty se ještě naposledy ohlédla a zamávala. Duháček stál na vrcholu hory a zářil jako malá duhová hvězdička na obzoru. Zamával jí růžkem zpátky. A Eliška v tu chvíli věděla úplně jistě, že tohle krásné přátelství jí zůstane v srdíčku napořád.
Duhový most dovedl Elišku po měkkém obláčku rovnou dolů, až do její vlastní zahrady u domečku. Sotva seskočila do trávy, most se za ní pomalu rozplynul a zůstala po něm jen jemná třpytivá mlžinka. „Maminko! Maminko, už jsem doma!" volala Eliška radostně a rozběhla se k domu.
Maminka právě vyšla ven a s otevřenou náručí ji objala. „Kdepak jsi byla tak dlouho, zlatíčko moje?" ptala se a hladila ji po vláskách. „Už jsem si o tebe dělala starost. A koukám, že vypadáš, jako bys zažila úplně celé velké dobrodružství!" Eliška se šťastně usmála. „To jsem taky zažila, maminko. Pomohla jsem svému kamarádovi jednorožci najít jeho ztracenou duhu. Museli jsme sebrat sedm barev a porazit šedou mlhu!"
Maminka se láskyplně usmála a pohladila Elišku po tvářičce. Zrovna v tu chvíli, jako na zavolanou, se na obloze nad zahradou rozzářila nádherná, obrovská duha. Zaklenula se přes celé nebe ve všech sedmi barvách. „Podívej, maminko! Podívej se nahoru!" ukázala Eliška vzhůru a oči jí zářily. „To je on! To je Duháček! Vidíš? Mává mi!"
Eliška zamávala duze zpátky oběma ručičkama. A v srdíčku ucítila příjemné teplo a klid. Věděla úplně jistě, že její kamarád je v pořádku, šťastný a doma. A že na ni myslí, stejně jako ona na něj.
Od toho dne se Eliška vždycky, ale úplně vždycky usmála, kdykoli na obloze zahlédla duhu. Vzpomněla si na červené máky, zlaté slunečnice, na hodnou želvu i na malé svítící světlušky. A hlavně si vzpomněla, jak spolu s Duháčkem porazili studenou šedou mlhu láskou a odvahou.
Naučila se totiž to nejdůležitější ze všeho: že odvaha, laskavost, důvěra a přátelství jsou ty nejkrásnější a nejjasnější barvy, jaké na světě existují. A ty pravé barvy — ty, které nosíme v srdíčku — nám už nikdy nikdo vzít nemůže.
